BAF!
Možná to tak nevypadá, ale na tenhle blog jeho autor pravidelně chodí a zkoumá, co vše je špatně. Ne že by se daný majitel obtěžoval zveřejnit nějaký nový článek nebo tak něco. Jen vězte, stále tu tiše číhá. A vše sleduje. Bojte se.

Leden 2017

Sněží má drahá

16. ledna 2017 v 23:55 | Conely |  Kulhající řádky rýmy
Sníh se třpytí odrazem od hnusných lamp,
hezky jako zářily tvé oči, když jsi se smála černým vtipům.
Noc, kterou procházím, je klidná a hravá,
jako černota tvých zorniček rozšířených zatímco pozorovaly ty mé.
Vše je tady venku krásné,
samozřejmě že si kvůli tomu musím vzpomenout na tebe.
Cítím se doma, přestože mi zbývá ještě spousta bílých kroků,
stejně jako se cítím s tebou, i když nás dělí naše tělesné schránky a já tě nikdy zcela neprohlédnu.
Vločky se pomalu snáší na mé oblečení,
jako mi padaly lupy, když jsi mě laskala ve vlasech.
Na ledě mi podkluzují nohy a kdykoliv bych mohla spadnout na zem,
ale já jsem stejně už dávno v myšlenkách u tebe v náručí.

Vytrvalá stresová modlitba

11. ledna 2017 v 23:01 | Conely |  Kulhající řádky rýmy
Celý měsíc a víc, nic kloudného neudělal
vzpomínky na to kdy ano, sahají ještě dál.
Snaží se rychle naučit do školy.
Ví, že je všechno v prdeli
Nad chemií smutně sedí
kde s tím začít - sám neví.
Nechápe ani zásadní souvislosti,
nemůže se do zítřka naučit dosti.
Zítra píše i z dalšího předmětu
nedá však dohromady ni větu.
Tak aby měla hlavu i patu.
Nasedl už ďáblovi na lopatu.
Topí se ve vlastním selhání,
odejít ze světa už mu nic nebrání.
Poslední věci, které ho bavily,
jakoby povinnosti zabily.
Pravda o tom kdo vinu nese,
neleží zakopána kdesi v lese.
Je to všem jasné jako facka,
nesvalí již vinu z toho fracka.
Kterým je on sám.
Neví kdy se jím stal.
Snad byl jím celý život,
i ve chvíli kdy zajímal ho Godot.
V dobu kdy četl Shejkyho sonety,
kdy všechnu svou lásku vepsal do věty.

Teď tu sedím sám.
Nic neumím, nic nevnímám.
Přátelé odešli, slova se rozutekla
Modlitba večerů se domem rozléhá- sakla.
Dokola zní mi toto slůvko v hlavě.
Už nezní mi úlevně ani hravě.
Úzkost je mé tělo.

"Snad zítra!" Řvu již zoufale, čímž je modlitba ukončena, jako každý den v roce, měsíci, týdnu i dnu samotném.