BAF!
Možná to tak nevypadá, ale na tenhle blog jeho autor pravidelně chodí a zkoumá, co vše je špatně. Ne že by se daný majitel obtěžoval zveřejnit nějaký nový článek nebo tak něco. Jen vězte, stále tu tiše číhá. A vše sleduje. Bojte se.

Lesní vize

30. října 2016 v 22:49 | Conely |  Téma týdne
Jen kopíruji staré záblesky. Jsem neoriginální sama sobě.



Ležela jsem uprostřed lesa. Byla jsem omámená a mírně zmatená. Pode mnou byl mech a bylo to tak příjemné nemuset nic dělat a jen ležet. Skrz jehličí na mě dopadalo zažloutlé světlo. Něco bylo z dálky slyšet. Okamžitě jsem si namluvila, že to musí být dětský smích. Má hlava v oblacích mi tuto představu schválila. Však jen ať je na chvíli šťastná. Tak jsem se začala usmívat.
Urvané kosti stromů křupaly a drolily se pod malými nožkami. Teprve až když se blížily, uvědomila jsem si, že zde ležím nahá. Trochu mě to vylekalo, ale zůstala jsem dál klidně ležet, věděla jsem, že jakmile se pohnu, vše zmizí jako sama lidská mlhavá paměť.
Běžely rychle lesem, skláněly se před nebezpečnými větvemi, přeskakovaly bludné prahy. Šlo jim u toho o život. Možná proto se tak smály. Vše to v sobě mělo vášnivou tepající energii.
Vyřídily se z lesa, div mě nezašláply. Nepřiběhly jen dívky, ale i jeden chlapec, menší než nejmenší z holčiček. Táhla ho za sebou ta největší z nich. Mohlo jí být devět. Mohla jsem to být já.
Běžela jako první, jako ta nejstarší. Všechny běžely v řadě za ní.
Nemohla jsem je ani spočítat, některé z nich byly hodně rozmazané mým očím, jiné mi svými rysy přišly velmi povědomé. Myslela jsem si, že mi rozumí, dokud jsem se jim nezadívala do očí. Vypadaly tak zvědavě, přejížděly mě celou pohledem. Některé z nich se zarazily na mých prsou, ty ostatní zaujaly chloupky na mém těle. Byla jsem jiná než ony. Chápaly to, jenže si nepřipouštěly, že by i ony jednou mohly vypadat stejně. Chtěla jsem jim to říct a uklidnit je tím, že uvnitř můžou být pořád stejné. Pokud se nenechají rozbít okolním světem. Ale když byly tak blízko, všechna slova mi utekla pryč.
Začaly kolem mě obíhat. Hodně z nich mělo sukýnky, některé měly šaty a pár z nich i kraťasy. Kdysi jen zelený svět teď hýřil všemi barvami. Kroužek, po jehož obvodu mě obíhaly, se stále zmenšoval. A já ležela natažená uprostřed. Pro jednou se netočil svět proti mně ale se mnou. Byly jsme si tak blízko a přece…
Ta nejstarší mě celou přeskočila, malý kutík o mě klopýtl, ale vůdkyně ho zachytila. On i ostatní běžely za ní, zpět do hlouby lesa.
Tedy až na tu poslední. Mohlo jí být pět let, víc rozhodně ne. Běžela pomalu a stále zpomalovala. Celá zadýchaná se mi nakonec zastavila u hlavy a klekla si. Nehnula jsem ani brvou, jen jsem ji sledovala, jak lapá po dechu. Pomalu se začínala zklidňovat. Skláněla se hlavou k mému uchu až zašeptala: "Jsi blázen, drahá Conely." Rychle mi vlepila pusu na tvář, se smíchem mě přeskočila a upalovala pryč.
Já jsem v překvapení otočila hlavu za ní. Celý svět se v tu ránu začal točit, vše bylo zelené, už nikde nebyla žádná holčička a já cítila, že padám. Nakonec byla kolem mě jen černočerná tma. Lapala jsem po dechu. Vše je pryč. Anebo to stále je někde uvnitř?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama