BAF!
Možná to tak nevypadá, ale na tenhle blog jeho autor pravidelně chodí a zkoumá, co vše je špatně. Ne že by se daný majitel obtěžoval zveřejnit nějaký nový článek nebo tak něco. Jen vězte, stále tu tiše číhá. A vše sleduje. Bojte se.

Za zamčenými dveřmi

5. března 2016 v 10:56 | Conely |  Téma týdne
Rád bych se vám představil, ale nemám jméno. Nevím kolik mi je let. Nevím, jak by se to mohlo spočítat. Neumím mluvit. Neumím ani psát. Tohle si jen představuju, v řeči, které rozumím jen já sám. Jsem tu ve tmě, kterou znám moc dobře. Jsou tu čtyři navlhlé stěny, kterých není radno se dotýkat. Zvláště ne rukama, protože s těmi se jí a dlabanec by pak měl divnou pachuť. Jednou za čas ze stropu skápne krůpěj vody, ale nebojte, za čas se jim naučíte uhýbat, aby vám nespadly za krk, nebo se je naučíte grandiózně chytat do pusy.

Je tu velká matrace, na které ležíme, sedíme, stojíme a bůhví co na ní ještě děláme, protože všude kolem ní jsou jen studené kameny. Vlastně ji mám svým způsobem rád. Zato moje matka ji nenávidí. Výhružně do ní šeptá mně neznámé zvuky, když se mi nedaří usnout. I svou matku mám rád, je totiž horká a tak se k ní rád tulím. Říká mi "Po-moch-š" přičemž ty tři slabiky ze sebe občas chrlí tak rychle, že už jí skoro nerozumím, ale vždy vím, co tím myslí. Mám k ní jít blíž. Občas objímám já ji, občas ona mě. Ze všeho nejradši jí však ležím hlavou opřen o její klín, jako by si tam schovávala všechno teplo. Lidé říkají, že láska jde od srdce, ale kdykoliv jsem na něj předtím položil hlavu, snažilo se mě jen odhodit svým tepáním od sebe, možná jen láska není tak přívětivá, jak by člověk čekal, nebo naopak pochází z klína.
Matčin klín má rád i ohnivý muž. Dává to znát rád a často. Naštěstí tu většinu času s námi není, ale po ošklivém skřípnutí pantů a po pálícím světle, kdy se vše rozjasní, se opět zabouchnou dveře a před nás se postaví on. Matka začně cosi křičet, on po ní vyskočí a hbitě si sundá ze sebe tu nesmyslnou látku, kterou na sobě ani já, ani matka nemáme. On začně rytmicky funět a ona do toho křičí mé jméno. Všechno je tak pěkně pravidelné, jako starodávné rituály. Rituály, kterým nikdo pořádně nerozumí a neumí je vysvětlit. Upocený ohnivý muž se zvedá z mé matky, které teče z ramene krev, jak se do ní zakously pánovy zuby.
Napjatě ho sleduju. Poté přistoupí ke mně a začne nadávat: "Co se čumíš, ty rozmazlenej fracku?! Se svou dcerou si můžu dělat co chci, stejně tak s tebou, můj zpíčenej syne. Nikdy ses neměl narodit! Měls být holka, ty fuksno."
Nejsem si jistý co to přesně má znamenat, ale ten rozezlený tón nikdy nevěští nic dobrého. Většinou potom přijde ke mně a začne mě mlátit. Jeho postup v sobě má něco z vášně a něco z nejhorších hrůz světa. Po pár dobře mířených ranách do břicha přestávám vnímat svět kolem sebe. Před očima mám tmu a tu nejsladší barvu ze všech. Symbolizuje mír a klid. Jen stačí zavřít oči.
Za svými víčky vidím šedé matrace naskládané na sobě. Tvoří obrovskou věž, na jejím vrcholu slyším matčin nářek. Snažím se vyšplhat se k ní a pomoct, ale matrace mi klouže pod nohama a já stále padám. Ale zkouším to znovu a znovu...
Probouzím se. Ležím matce na klíně a obestírá nás černá. Už je opět zhasnuto. Ohnivý muž, který přináší světlo je fuč. Přerývaně dýchám. Přestávám vnímat bolest, protože už je příliš silná. Na má víčka se pověsilo závaží a já si nejsem jistý jestli jsou otevřená či zavřená. Tma zůstává neměnná a já cítím klid.
Probouzím se a usínám. Má drahá zas zoufale funí do matrace, pevněji se k ní tisknu. Ví, že jsem tu pro ni.
Do očí nás praští světlo z otvírajících se dveří. Na matraci těsně vedle mých studených nohou dopadá miska se starou bramborovou kaší. Nadšeně se po ní vrhám a nabízím i své sestře, která je mou matkou. Odmítá jíst, přesto se jí zvětšuje břicho. Nevím jak to dělá, ale vždy jsem měl pocit, že ona je kouzelné stvoření. Dlouhé hodiny nebo dny ležím vedle ní a cítím jak dýchá. Přesto mám neodbytný pocit, že se vzdaluje ode mě.
Opět slyším klíč a zavřu oči, aby mě tolik nebolely z náhlého rozsvícení. Vejde otec. Ani nezavře dveře a hned přiskočí ke své dceři a začne opět hýbat trupem sem tam. Něco není v pořádku. Má sestra nevydá ani hlásku, ani vzdech. Jen se strnule opírá o lokty a je nastavená otci. Její tělo je bez života, její duše je pryč. Cítím to. Bojím se.
Děsí mě to světlo, ale je všude. Musím se mu poddat. Zvedám se na nohy. Otáčím se k otci, zda-li mě vidí. Dál mlátí mou sestru, má oči jen pro ni. Prosmýkám se dveřmi a upaluju pryč. Vysoké schody nekloužou jako matrace v mém snu, ale je podobně těžké se na ně vysápat. Jsem nahoře! Vidím další dveře, otvírám je. Za nimi je slunce. Z mých očí kanou slzy. Bojím se, tak strašně se bojím, všude je světlo. Všude je bílá. Musím běžet za ní. Běžím vstříc svému strachu. Nahý běžím ke slunci.
Již nevidím nic. Jen bílou.
Někdo na mě šahá a konejší mě, když mě svazuje. Ptá se: "Co se stalo? Jsi v pořádku? Kdo ti ublížil?" Ale já mu nerozumím a neumím odpovědět. Chci tmu, ale nevidím už nic jen bílou. Chci svou sestru, ale cítím jen kožené řemeny na svých rukách. Chci běžet proti svému strachu, slunci vstříc. Chci padnout vysílením a vidět jen tmu.
Černou, klidnou, mírumilovnou tmu.



K tomuto příběhu mě inspirovala tahle písnička, varuju, že zní optimisticky a že mám zvláštní asociace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama