BAF!
Možná to tak nevypadá, ale na tenhle blog jeho autor pravidelně chodí a zkoumá, co vše je špatně. Ne že by se daný majitel obtěžoval zveřejnit nějaký nový článek nebo tak něco. Jen vězte, stále tu tiše číhá. A vše sleduje. Bojte se.

Sebevražedná mise

28. září 2014 v 17:00 | Já, velmi překvapivě. |  Nikdy víc
"Jsi celkem daleko od domova, nemyslíš?"
Bylo poznat, že se vylekal, protože skoro nadskočil.
"Neměl bys poskakovat tak blízko u okraje." Poznamenala škodolibě.
"Co…? Kdo-"
"-jsem? Heh, já si myslela, že jsi inteligentní, chápavý chlapec… Zklamal jsi mne."
Rozhlédla se. Nevypadalo to tam zrovna špatně, i v noci město stále žilo. Pod nimi se pohybovali opilci, lidé odcházející z párty. Ale nebylo ještě tak pozdě, odhadovala, takže je z ní spíš vyhodili…
Chudáci lidé, když se tak hýbají. Jaký je smysl jejich existence? Mají proč žít? Velmi dobře si uvědomovala, že ona má pro co žít. Kdo by jinak zabíjel všechny ty lidi? Musela se pousmát nad tou ironii. Opět si uvědomila, že na střeše mrakodrapu není sama a začala se soustředit.


Škoda. Někdy příště se bude moct pokochat. Povzdechla si.
Musela přiznat, že tahle práce ji docela vyčerpávala. Ale když něco milujete, jste ochotni pro to zemřít.
"Ehm, promiň, celkem snadno ztrácím soustředění."
Kluk se na ni stále vyjeveně díval, ale duchapřítomně odpověděl. "Jo, to je v cajku."
Chvíli si ho zamyšleně prohlížela.
"Noo, bude se něco dít?" Otázala se ho krajně netrpělivě.
"Promiň. Klidně hned odejdu, jestli ti tu vadím," udělal čelem vzad od bolestné smrti.
"Jsi vždy takový srab?"
"Ehm."
"Chápu." Věnovala mu smutný pohled. "Přišla jsem ti pomoct. Jestli jsi zapomněl."
"Pomoct?"
"Mohl by ses přestat tak vyjukaně dívat? Začíná to být otravné. Přesto stále poněkud roztomilé." Usmála se na něj. On však jen otevřel ústa a opět je zavřel, aniž by cokoliv řekl.
"Moc roztomilé."
"Mno. Jsi si jistá, že nemám jít? Nechystáš tady s někým rande, či tak něco?"
Začala se smát.
"Rande?" ušklíbla se a s velkým pobavením pravila, "Ano, dnes tu mám s tebou rande."
Viděl to pohrdání v jejích očích. Byl si sotva jistý co tu dělá on sám, natož ona.
"Promiň, ale já už asi půjdu." Oznámil jí nejistě.
"Dobře. Tak bys mi měl zaplatit."
"Za co, do háje?"
"Objednal sis mě." propíchla ho pohledem jako by byl ten největší hlupák na celém světě.
To určitě jsem. Pomyslel si zmučeně.
"Chlapče? Já jsem sem přišla zabít tě a ne se tady kochat noční krajinou."
"Já-" hlas se mu trochu zlomil, ale snažil se to zastřít, "já jsem o nic takového neprosil."
"Ježiši… Další kretén, který klikl na reklamu. Gratuluju."
"Uhm. Promiň, stále ti vůbec ale vůbec nerozumím."
"…Chceš snad popřít to, že se chceš zabít?"
"Nechci."
"Skvělé."
"A klikl jsi na vyskakovací lištu s 'Chcete se zabít? Svěřte se do péče odborníkům!'?"
"Uhm. Jo. Ale myslel jsem, že je to vtip."
"Nejsi sice první, kdo si to myslel… Ale já tady mám práci. Takže mi buď zaplať, anebo laskavě skoč dolů. Je to dostatečně jasné? Mám tě žďuchnout?"
"…Kdybys sem nelezla, už dávno bych byl rozpláclý tam dole."
"Fajn, dělej, že tu nejsem. Děkuji ti, zlatíčko." S úkosem se na ni podíval.
"Všem lidem, kteří se chtějí zabít, říkáš zlatíčko? Vážně?"
"Dobře, pane sebevrahu. Ty jsi mi ale zlatíčko."
"Radši mi říkej bože."
"No, asi bych se měla také představit, Marie Terezie. Těší mě." Podala mu ruku. Ale on jen zavrtěl hlavou.
"Ruku nabízí ten významnější člověk."
"Tak vidíš."
"Já jsem významnější. Jsem bůh!"
"Odkdy je bůh člověk?"
"Od teďka."
"Jako malej." řekla si pro sebe tiše.
"Já tě slyším."
"To buď rád. Nechtěl bys být neslyšící. Už i s takovými jsem musela pracovat. Je s nimi těžká domluva. Měla bych si asi udělat kurz znakové řeči. Nebo jsem si mohla donést papír a propisku."
"Uhm. Dobré vědět."
"SKÁKEJ UŽ!"
"Nemáš mi ubírat odvahu."
Zakoulela očima. Poznámku o tom, že zatím moc odvážný nebyl, si nechala radši pro sebe.
On se otočil zády k ní a začal se protahovat. Párkrát si zakřupal s klouby v obou rukách, zakroužil hlavou, přitáhl si k tělu nejdřív jednu nohu a poté je vyměnil…
Pohodlně se usadila do prachu. Trochu bojovala se smíchem, ale udržela se a jen se více ušklíbla.
Už vážně nevěděl, jaké protahovací cviky má dělat. Díky pomalému úzkostlivému kroku se dostal až k úplnému okraji střechy.
Slyšela, jak polknul. Bojí se.
Se strachem v očích se na ni chvilkově ohlédl.
Rychle se zvedla a došla až k němu.
Strach z té výšky mu trochu zatemnil smysly. Opět se vyděsil, když zjistil, že stojí těsně vedle něho.
Naklonila se k němu a začala mu tiše šeptat do ucha: "Proč jsi tady?"
"Nevím," jeho hlas byl jaksi zlámaný.
"Víš."
"Prostě mě to neba."
"Není nad dobrý důvod proč se zabít," podotkla ironicky.
"Jak mohli někoho, jako jsi ty, vybrat pro to, abys lidem pomáhala se zabít?"
"Protože mám pocit, že lidi, které potkávám, jsou na zabití. Možná proto."
"TY jsi na zabití," musel se usmát. Byl překvapen, když mu úsměv oplatila.
"Ty taky. Tak hop!"
"Začínáš být otravná."
"Tak skoč a už tě nebudu rušit."
"Kolik bych ti měl zaplatit?"
"Děláš si ze mě… Jsi asi fakt narušenej, že?"
"Kolik?" zeptal se s naléhavým tónem v hlase.
"Jednou jsi tady, zpět cesta není."
"Ale je. Po schodech znova dolů."
"Srabe."
"Poslouchám."
Ona se však zadumaně dívala na město pod ní.
"No?"
"Uhm."
"Kolik do háje?"
Najednou mluvila o poznání tišeji. "Deset tisíc."
"A do prkýnka," na chvíli se odmlčel, ale pak se otázal. "A co vlastně máte z toho, že bych se zabil a nezaplatil."
"Dobrý pocit."
"Hele nedělej si ze mě prdel, jo?"
"Ale fakt! My to děláme zdarma. Ale když někoho nezabijeme, mohl by nás nahlásit-"
"Nahlásit?!"
"Na policii. Je to trestné, víš?"
"Fakt?"
"Ano! Trestní zákoník: § 144 Účast na sebevraždě (1) Kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebevraždě pomáhá, bude potrestán, došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy, odnětím svobody až na tři léta.(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti nebo na těhotné ženě.(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let nebo na osobě stižené duševní poruchou."odříkala mu zpaměti.
"Fíha. Ale já vás neprásknu. Myslím, že děláte dobrou věc."
Podezíravě se na něj podívala. "Dobrou věc?"
"No, vem si kolikati lidem pomůžete od trápení."
"Skvělé," řekla apatickým hlasem a vytáhla z kapsy mobil. Rychlým pohybem cosi vyťukala a přiložila si telefon k uchu.
"No, jo čau, šéfe.
Jde to.
Dnes už ne.
Zalévat cokoliv vařící vodou je smrtící. Pokud neděláš čaj. Nebo polívku.
Ale klíšťata ne.
Nevím proč. Asi to přežijou?
Jasně.
No protože mám problém.
Já vím!
No kluk nechce skočit.
Ne, ani s mojí pomocí. Říká, že by radši šel po schodech.
To už jsem mu řekla.
Že je srab už taky ví.
A souhlasí s námi.
Dobře. Udělám to.
A zítra?
Jasně. Ale radši bych měkčí.
Ne to je mi opravdu jedno, že je to dražší. Já to přece neplatím.
Budu se těšit." Usmála se. "Jo pac a pusu."
Němě ji sledoval.
"Tak, jdeme domů?" Otázal se radostným hlasem.
"Nemám domov," hlas se jí při tom zlomil. On se na ni překvapeně podíval a uviděl její slzy. Beze slov ji objal a dobrovolně si nechal zamokřit rameno.
"Co ti vlastně řekl? Ten tvůj šéf?"
"Že tě mám pustit bez placení," zašeptala mu do ramene. Přestal ji objímat a pohlédli si oba dva do očí.
"Víš…" Nebyl si jistý, co ho to popadlo. "Možná jsem se mýlil… Možná má život smysl."
"Jo, to asi má," Bez dalších slov ho začala líbat a on ji také. Pak přestali a jen se sobě dívali do očí. On stále vypadal poněkud vyveden z rovnováhy, když mu sundala ruku z krku a dala mu ji níž (mnohem níže) vytřeštil oči ještě více.
"Vždyť se sotva známe -"
"Stačí mi jediný pohled do tvých očí a znám tě víc než kdybych s tebou žila od malička."
Mluvila a přitom mu ho hladila. Vypadal šťastně.
Tohle ještě nezažil, chlapec mladý. Ale asi si na mě již nikdy víc nevzpomene. Věnovala si v duchu jeden smutný a provinilý pohled, ale navenek se ještě víc usmála.
"Víš, znám jeden levný hotel. Nechceš tam se mnou zajít?"
"Proč do hotelu?"
"Kvůli měkké postýlce, ty můj hlupáčku. Nebo snad nechceš?"
V očích se mu zalesklo. Chtěl. Samozřejmě.
Když šli dolů po schodech, drželi se za ruce. Za ruce se drželi, i když procházeli prázdnou ulicí, i po té když šli do hotelu.
Recepční ji zřejmě znal.
"Stejný pokoj, Květinko?"
"Ovšem. A nejsem květinka. Jsem Violet. Proboha, to je tak přízemní vtip." zamračila se na něj a zaměstnanec jí s úsměvem na rtech předal klíče od pokoje 13.
V pokoji vlastně nebylo nic jiného nežli postel. Opravdu velká postel pro dva, ale vešli by se tam jistě i čtyři lidé.
"Je libo hudba?"
"Já preferuji ticho."
"To tady stejně nebude," oznámila mu a usmívala se. Ten úsměv ho děsil a utěšoval zároveň. Takový perverzní. Nebyl si plně jistý, co tu vlastně dělá. Věděl jen, že je tak strašně nádherná.
"Tak pojď už. Co tu stojíš?"
"No, eh. Kam?"
"Do postele, ty můj hlupáčku."
Rychle tedy skočil do postele v oblečení.
Tentokrát si nebyla jistá, co to má znamenat, ona. V duchu pokrčila rameny a začala se svlékat. Byla si jistá tím, že se už nikdy nikoho nezeptá, jestli by radši hudbu nebo ticho. Celá nažhavená přiskočila k němu na postel. On byl taky nadržený, to dobře poznala. Rychle mu pomohla sundat kalhoty a ostatní překážející látku.
Věděla, že bude lepší, když bude ona nahoře.

Taky bylo. Pomohla mu dosáhnout toho, po čem se už nebude chtít zabít.
Pro ni to nějak extrémně potěšující nebylo, zažila už lepší věci. Ale konec konců na to, že to byl ještě před chvílí panic, to nebyl špatný začátek.
"Miluju tě," zašeptala.
"Já tebe taky," hlesl udýchaně. Objala ho.
Potom jí začal vyprávět o svém životě a o tom kým je.
Měl nudný život a byl nudným člověkem. Nevěděl, co bude ve svém nudném životě, takový nudný člověk jako je on, dělat. Zjistila, že když vedete nudný život tak je také pravděpodobné, že vás může unudit k smrti. A to bylo celé. Nudné a hloupé.
Ona ho za to však políbila.
"Už se zabít nechceš, že ne, zlato?"
"Můj život s tebou nemůže být nudný."
No, tak to je fakt. Nebude nudný. To ti slibuju. Ty hlupáčku.
Vytáhla ho z postele a oblékli se.
"Kam to vlastně jdeme, zlato?" zeptal se zmateně. Opravdu ji začínal štvát ten jeho neustálý údiv.
"Na to nejkrásnější místo co znám."
Vrátili se zpátky. Na střechu mrakodrapu. Překvapeně se na ni díval.
"Miluju to tady," objasnila mu to.
"Uhm. Jo moc pěkné místečko."
Stále ještě byla tma. Měla dost času.
"Nechceš to tu zkusit?"
"Cože?"
"Sex, ty blázínku."
"Vždyť -"
"Je ještě tma."
"Ne-e," hlesl.
"Dobře."
Přesto mu ho začala hladit. Rozepnula mu zip. Vyndala ho. Začala si hrát. Stáli blízko u okraje střechy. Tvrdila, že je to pro ni romantické. Zatáhla mu za ocas a tím ho donutila přistoupit ještě blíž k okraji. Najednou mu ho vrátila do kalhot. Zapnula zip. Začala ho líbat na ústa. Byl stále udivený. Přesto se nedalo říct, že by se mu to nelíbilo. Přestala ho líbat. Jejich rty i jazyky se ocitly daleko od sebe. To protože ho shodila. Chladnokrevně ho shodila dolů ze střechy mrakodrapu. Stačilo jen malé žďuchnutí a on si ničeho nebyl pořádně vědom. Jen se divil. A padal. A když padal tak se stále divil. Ani ho nenapadlo křičet. Pomyslel si jaký krásný den, tedy noc, zažil. Krása. Bylo to poslední, co si myslel, než se dole rozplácl.
"Blbec!" ulevila si. A pomalu zamířila ke schodům.
Konečně je o dalšího kreténa míň. Fajn.
Zamířila zpátky do hotelu. Na recepčního zvesela zvolala: "Splněno, šéfe." On jen kývnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Njina Njina | 28. září 2014 v 17:51 | Reagovat

Náhodou sem klikla na tenhle článek, ale víš co? Ani náhodou toho nelituju...
Má vtip a "koule" - doslova i metaforicky... :-D
Skvělej článek, jen tak dál! ;-) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama