BAF!
Možná to tak nevypadá, ale na tenhle blog jeho autor pravidelně chodí a zkoumá, co vše je špatně. Ne že by se daný majitel obtěžoval zveřejnit nějaký nový článek nebo tak něco. Jen vězte, stále tu tiše číhá. A vše sleduje. Bojte se.

Nad propastí II.

29. října 2013 v 17:00 | Aligatol
Pokud jste nečetli předchozí část, tak zde je k nalezení :)


Tiše klopýtala lesem, až došla ke svému oblíbenému místu, k propasti.

Uvelebila se na své vysezené místečko a zahleděla se někam do neurčita. Dnes sem za ní nikdo nepřijde. Nebo v to aspoň doufala. Kamarádka, která k jejímu překvapení objevila její přemýšlející místo, dnes totiž měla balet. Už párkrát sem přišla a snažila se jí oprostit od její špatné nálady. Přesto jí nikdy neřekla, co jí opravdu trápí, ostatně proč by měla, nechtěla ji zatěžovat věcmi, které nemůže změnit. Nikdo je nemůže změnit…
Je těžké věci udržovat stále ve stejném stavu, ať už se jedná o uklizený stůl nebo o vztahy s okolím. Lidé příliš rychle mění své názory, své nálady i chování. Jak můžou vůbec existovat věci, které se nemění? Ovšem, není divu, že se historie opakuje, když lidé neustále narážejí na něco, co už před nimi někdo vymyslel. Všichni lidé jsou si tak podobní a přesto se liší, malé rozdíly mající velký vliv na jejich rozhodnutí a všechno co kdy udělají. Je nesnesitelné tolik splývat s davem a stále od někoho slyšet pomluvy, že jste odlišní. Neustále vykřikují, jak nemají rádi přetvářku a přitom se sami přetvařují. Je tolik osob co ubližují ostatním, je jedno jestli si to uvědomují nebo ne. Lidé jsou přecitlivělí a necitliví zároveň.
Lidé jsou hrozní… A přesto bych bez nich nechtěla žít. Bylo by to tak nudné, fádní…
Pomalu ji to už přestávalo bavit, ostatně co může ona změnit. Snad jen udělat radost těm pár lidem, kterým chtěla udělat radost.
Najednou za sebou něco uslyšela. Praskání větviček.
Ale to přece nemůže být ona!
Otočila se a snažila se zjistit co to tedy je. Byla to ona. V duchu se radovala, ale navenek se tvářila smutně a hned jí vše začala vyčítat: "Co tu, do háje, děláš? Máš být na baletu. Za tohle tě rodiče zabijí."
"No víš, já ani nevím. Ono je totiž úplně normální, že jsi tu tak sama a sedíš… nad propastí, ale toho sis jistě ani nevšimla, že!?"
"Pochop, že já nejsem až takový blázen, aby mi najednou přeskočilo a já skočila dolů. Ale ty tady nemáš být aspoň ne teď. Tvůj otec se bude zlobit, hodně zlobit."
"O mého taťku přeci vůbec nejde! Nepleť ho sem. A kdybys tady nebyla, tak…"
"…tak bys už dávno baletila a byla bys tou nejlepší baletkou na světě… Možná bych fakt měla skočit, protože nejsem zrovna nadšená z toho, že tě tvůj otec mlátí, jen kvůli mně…"
"Co? Jak to ty víš? Ne, že by to byla pravda…"
"Člověk leccos omylem zahlédne… Nebo si taky všimne modřin a nějak si dá dohromady, když se tvé modřiny objevují, přesně den potom co nejdeš na balet hmm…"
"Jen chce, aby ze mě něco bylo…"
"Nevím, proč se ho zastáváš, ale budiž. Jen si pak nestěžuj, až budeš místo léčení pacientů muset každý den tvrdě trénovat a baletit ostošest. Nakonec z tebe nebude doktorka, ale budeš muset sama k nějakému doktorovi chodit. Teď bys, ale už měla jít. Jen řekneš, že jsi nestihla autobus…"
"Víš, dnes stejně balet není."
"No, ale stejně bys měla jít. Však víš, zítra píšeme test."
"Proč mě odsud vyháníš?"
"Já tě přeci nevyháním!"
"Ne? A proč ses se mnou dnes ve škole skoro vůbec nebavila? Co to s tebou sakra je?!"
"Nic zvláštního, jen se bojím, že budeš dalším z těch, co na mě chrlili jednu urážku za druhou."
"Nic si z nich nedělej, jsou to jen bezpáteřní debilové, nemá vůbec cenu je poslouchat."
"Jenže ty jednou odejdeš!" Skoro křičela děsem, který ji zevnitř užíral.
"Všichni jednou odejdou, vždyť to víš."
"Ovšem, ale ty bys nemusela…"
"Někdy zkrátka nemáš na výběr, potkáš nové přátele, nové lidi…"
"…ale už to nebudou ti praví!"
"Co ty víš… S tím ty nic neuděláš, no tak vždyť už to všechno znáš. Lidé se rozcházejí a scházejí. I nejlepší kamarády něco může rozdělit a po čase si už nebudou mít co říct…"
"No tak přestaň to, bolí!"
"Děláš jako bych za to mohla. Zkrátka to tak je, potkáš lepší přátele. Já jsem to zažila už nejméně třikrát. Rozloučení se starými přáteli, přechod na jinou školu, nový přátelé… Postupně se mi všichni mí staří přátelé začali úplně vytrácet ze života, ano párkrát jsem se s nimi ještě bavila, ale už to nebylo ono. Oni měli nové kamarády a i já jsem měla nové."
"To je něco jiného, ale co když poznáš někoho, s kým se nebudeš schopna rozloučit?"
"Tak se s ním nerozloučíš." odpověděla jí s mírným úšklebkem. "To že se od sebe dejme tomu odstěhujete, přece nic neznamená, tedy aspoň ne v dnešní době."
"Hmm ale co když se ten člověk už s tebou pak nebude chtít bavit a ty na něho budeš pořád myslet?"
"Tak bys ho předtím, než půjde pryč, měla pořádně políbit." Koutky jejích úst se mírně nadzvedly.
"Takže, až se zase budeš stěhovat tak tě mám začít zuřivě líbat?!"
"…no jestli chceš tak proč ne!" řekla a zasmála se.
"Víš…." Začala větu a pohlédla jí hluboko do očí, najednou si uvědomila, že sedí vedle ní. Tak blízko. Pomalu se k ní začala naklánět a ona jí pohyb opětovala, což jí docela překvapilo. Jejich rty se dotkly a posléze i jejich jazyky.
Připadala si šťastná jako nikdy v životě. Nefiltrované štěstí ji celou obklopovalo.
Po pár minutách se přestaly líbat a jen si hleděly do očí.
"Neboj, vím." Zašeptala ona a objala ji.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rien Toute Rien Toute | E-mail | Web | 31. října 2013 v 20:49 | Reagovat

Teď si říkám, že v něčem jsi možná daleko vyspělejší než já. Moje myšlenky už dávno nejsou podobné, jako ty tvoje. Teď jsou spíše přízemní, které mě dokážou udržet v realitě. Nemyslím na minulost, nemyslím na budoucnost. Jen na přítomnost. A to možná není dobře. Člověk by měl přemýšlet o věcech v daleko širších souvislostech.
Jinak píšeš úžasně. Za tu dobu, co jsi vydala svůj první článek ses dost zlepšila. Už jsi lepší než já. Tvá slova totiž jdou od srdce, ne jen z potřeby něco napsat k TT.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama