BAF!
Možná to tak nevypadá, ale na tenhle blog jeho autor pravidelně chodí a zkoumá, co vše je špatně. Ne že by se daný majitel obtěžoval zveřejnit nějaký nový článek nebo tak něco. Jen vězte, stále tu tiše číhá. A vše sleduje. Bojte se.

Bacha, dav dupe! Směrem k nám,kolik lidí už asi ušlapal dav? Proč jsou nadpisy u článků povinné?Hurá do čtení.Pokud se vám chce tak se vám opravdu divím.. Protože mně se to po mě fakt číst nechce.Jistě chápete.To vážně může mít tak dlouhý nadpis?

25. června 2013 v 21:59 | Aligatol

Chtěla bych se omluvit za mou neaktivitu, bylo toho na mě poslední dobou nějak moc. (Poctivě jsem četla články SB ... jen jsem pak nebyla schopná napsat komentář... :D ..)


Lidé, lidé všude kam se podívala. Mačkali na ni a tlačili ji dopředu. Stále stejným svižným krokem, neúnavně v dál. Kolem ní pochodovaly miliony bot, tvrdě dopadali na vydlážděnou cestu, nepravidelně a přesto stejně; malé děti i dospělí; měli tak rozmanité oblečení až se jí z toho točila hlava, přesto si byli všichni až příliš podobní. Všichni šli neznámo kam, všichni postrkovali ty před sebou, nikdo však nevěděl proč. A ani to nikoho nezajímalo. Nebyla jsi ani jistá, jak dlouho už marně trápí své údy, možná pět let, možná víc.
Přesto s každým krokem vřed cítila, že jde vzad. Zpátky do temnoty. Jediný zvuk, který slyšela, bylo klapání bot. Vzhlédla na nebe, bylo stále šedé, po slunci na něm nebylo ani památky. Noc byla stejná jako den a den byl stejný jako noc.
Na chvíli pohlédla na své zmrzačené nohy. Podobného odstínu šedi jako nebe, staré, ošoupané tenisky se jí pomalu vyzouvaly z nohou, protože se jí rozvázaly tkaničky. Začala se sklánět (což nebyl lehký úkon, protože se jí podlamovala její oteklá kolena) někdo do ní zezadu strčil. V poslední chvíli udržela rovnováhu a opět se narovnala. Cítila, jak jí padají boty z nohou. Bez bot to už dlouho nevydrží, každý kamínek jí bude postupně rozřezávat nohu. Kdyby zastavila, lidé za ní ji ušlapou. Chtěla křičet, ale jakmile jen otevřela pusu, začaly se na její hlavu konat nálety pohlavků okolních lidí. Zavřela oči a snažila se překonat bolest. Celou tvář měla rudou. Vydolovala ze své duše kousek odvahy a zakřičela: "Pomoc! Prosím, zastavte na chvíli!" Dav si však tvrdošíjně dupal svou. Nikdo ji neslyšel. A ti kdo ji slyšeli, jí jen vlepili další políček.
Na nohách jí nezůstaly už ani ty boty.
S každým krokem se cítila jen víc ztracená. Lidé ji jen lhostejně strkali po cestě. Pokusila se stát, ale tím docílila jen toho, že jí natrhli její blankytně modré tričko. Už nikam nechtěla jít. Chtěla jen stát a na chvíli si odpočinout. Lidé kolem ní jen tiše procházeli a jejich pěsti nacházely svůj cíl v dívčině hrudníku a na hlavě. Když kolem ní procházel vysoký muž s výstředním žlutým kloboukem a napřaženou rukou, ucítila, že se jí zlomilo žebro.
V tu chvíli pochopila, že už zde déle stát a čekat na zázrak nemůže.
Když byla o hodně mladší, snažila se dostat co nejvíc dopředu. Běžela, co nejrychleji jí její malé nožky dovolily, žďuchala přitom do lidí a ničeho jiného než cíle si nevšímala. Trvalo jí dlouho, než prokličkovala a prodrala se mezi první řadu. V dálce viděla jen širokou cestu, žádné stromy ani nic takového jen stejně velké černé špinavé krychle nějakého pochybně vyhlížejícího druhu kamene, ze kterých byl "chodník". Když se však koukla ještě dál, viděla jen horizont, šedé nebe se proměňovalo v čistě černou temnotu a vypadalo to jako by se spojovalo s podobně černou cestou. Dívenka se vyděsila a zpomalila na hlemýždí chůzi. Ta cesta nikde nekončí!
Teď si sebou byla jistá víc než kdy předtím. Jemně si šáhla na své zlomené žebro, až jí uniklo tiché vyjeknutí. Bolelo ji to jako čert. Teď nebo nikdy!
S tou to myšlenkou se obrátila čelem vzad, proti davu a rozeběhla se. Snažila se mezi nimi kličkovat, nechtěla jim způsobovat stejnou bolest, jako oni způsobili jí. Přesto schytala mnoho ran. Nohy už ani necítila, byla si ale víc než jistá, že za ní zůstávají krvavé šlápoty. Konec davu však byl stále v nedohlednu. Musela zpomalit, tohle tempo by už dlouho nevydržela. I ta poslední naděje v ní už umírala. Ale kdybych přežila a putovala dál, nikdy bych si tu zradu neodpustila. Musím běžet dál. I kdybych měla umřít.
Sebrala poslední zbytky sil, odvahy a odhodlání. Běžela po slepu, se zavřenýma očima se jí totiž lépe snášela bolet. Když však opět otevřela oči, nic se nezměnilo. Stále do ní bubnovaly pěsti i kopance všemožných dětí, starců, ale i různých lidí, u kterých se nedal určit věk.
Pevně k sobě tiskla víčka, až ji to bolelo. Pomalu přestávala cítit rány od druhých, věděla, že brzy omdlí. Byla si jistá tím, že pokud teď neotevře oči, už nikdy neuvidí tenhle příšerný svět.
Nebyla si jistá proč, ale přeci jenom otevřela jedno oko. Za chvíli nevěřícně otevřela i to druhé.
Před ní stáli opancéřovaní vojáci s obušky v rukou. Viděla, jak s nimi mlátí před sebou a posunují kupředu i ty nejvzdorovitější muže a ženy. Nebylo tu jediné dítě, kromě ní. V hlavě měla najednou prázdno. Jednala už jen podle instinktů.
Rozběhla se proti vojákům a v chvíli kdy se rozpřahovali, se ona rychle skrčila. A podlezla škvírou mezi dvěma vojíny. Jeden žoldnéř se však znovu rozmáchl proti jinému muži, který se zrovna pokoušel uprchnout a při svém velkém rozmachu praštil skrčenou dívku přímo do spánku, až se jí zatmělo před očima.
Snažila se znovu zaostřit, což se jí částečně povedlo. Viděla černou linii vojáků a jásající rebely za nimi. Konečně uslyšela nějaké jiné hlasy než svůj. Usmála se.
Sotva pár sekund po křiku bojovníků, ale uviděla krev, která vystříkla vysoko do vzduchu. Začaly jí slzet oči. Poslední co si pamatovala před hlubokou tmou, byla hlína. Ne dlaždice, ale hlína!


Pomalu otevřela oči. To co viděla kolem sebe, bylo pro ni naprosto nemožné. Viděla kolem sebe totiž pusto. Nikdo tam nebyl. Jen hlína, tráva, slunce, mraky a pár stromů. Věděla, že teď je na všechno sama, ale konečně je svobodná. Sama, ale přesto šťastnější než kdykoliv jindy, kdy byla obklopena lidmi. Těmi špatnými lidmi co sice vypadali, že se ji snaží posunout vpřed, ale i přes tu snahu ji posílali jen do záhuby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akvilo Mistia Poděbradská Akvilo Mistia Poděbradská | 27. června 2013 v 19:47 | Reagovat

Hrozně pěkné! Tisíce přídavných jmen ještě zřetelněji vypovídají skutečné pocity, čtenář si dokáže skvěle vybavit pocity hrdiny :3 Jen tak dál! :)

2 Hranice fantazie Hranice fantazie | Web | 4. července 2013 v 12:23 | Reagovat

Je to úplně jiné, než tvé ostatní povídky. Není tam žádný popis krajiny, lidí, jen emoce. Neříkám, že je to špatně nebo dobře, jen je to jiné. Přibližuješ se trochu tomu, co píšu já. Má to myšlenku, snažíš se vyjádřit nějaký problém, který se týká nás všech a přitom to udělat nenásilnou formou. Podle mě je to pokrok v před. Zkus spojit tenhle styl psaní s obyčejným vyprávěním a bude to ještě lepší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama