BAF!
Možná to tak nevypadá, ale na tenhle blog jeho autor pravidelně chodí a zkoumá, co vše je špatně. Ne že by se daný majitel obtěžoval zveřejnit nějaký nový článek nebo tak něco. Jen vězte, stále tu tiše číhá. A vše sleduje. Bojte se.

Jak se špatně řezat

7. června 2017 v 23:27 | Conely |  Téma týdne
Člověk mrkl okem a už je to zase tady. Další čas plný depresí. Ano, uhodli jste už skoro začíná léto. Začíná ten čas plný svobody. Začíná ten čas, když lidé uvyklí na stereoptypnost školních dní hlasitě vzdychají a brečí si pod fousy (přestože málo kdo z nich opravdu má něco co není jen pampeliščino chmýří). Ve zkratce jsem ten nejhorší člověk, který kdy vstoupil na tuto planetu z matčina lůna. Prodlužovat to nemá cenu, protože - chvíle napětí a zároveň prostor pro tipování- ANO! (bude líp) nikoho nezajímá. Nebylo těžké to uhodnout. A jistě zadepresovaný člověk, člověk smutný až ničemný má sklony k jednoduchým řešením. Takže sebevražda. Na tu nemám čas, musím se učit do školy. Tak aspoň nějaké zmrzačení! Ano, to bude to pravé ořechové.
Na stole přede mnou leží nožík, rybička a pěkně se blýská. Beru ho do ruku a zjistím, že jsem opravdu neschopný tvor. Zjišťuji, že se tak moc zmrzačit nechci. Nechci mít jizvy před opalovací sezónou, vždyť tam budu mít bílo, místo dohnědova opálené, křupavé kůžičky. Tak si aspoň trochu oholím chlupy na nohách, když jsme u té opalovací sezóny. Ne. Ten nůž je tupější než má hlava mlátící s sebou do stolu. Tak nic. Nechce mi někdo koupit žiletky? Jsem děsnej škrt. Nabídky pište do komentářů. Tak nevím jestli je víc správně to, že se neumím pořezat, nebo to že jsem chtěla. Asi záleží na jaké straně barikády stojíte.

Prosím ráda bych upozornila všechny čtenáře, že by neměli napodobovat jakékoliv debily o kterých čtou. Pokud se tak vyloženě necítí.
 

Sněží má drahá

16. ledna 2017 v 23:55 | Conely |  Kulhající řádky rýmy
Sníh se třpytí odrazem od hnusných lamp,
hezky jako zářily tvé oči, když jsi se smála černým vtipům.
Noc, kterou procházím, je klidná a hravá,
jako černota tvých zorniček rozšířených zatímco pozorovaly ty mé.
Vše je tady venku krásné,
samozřejmě že si kvůli tomu musím vzpomenout na tebe.
Cítím se doma, přestože mi zbývá ještě spousta bílých kroků,
stejně jako se cítím s tebou, i když nás dělí naše tělesné schránky a já tě nikdy zcela neprohlédnu.
Vločky se pomalu snáší na mé oblečení,
jako mi padaly lupy, když jsi mě laskala ve vlasech.
Na ledě mi podkluzují nohy a kdykoliv bych mohla spadnout na zem,
ale já jsem stejně už dávno v myšlenkách u tebe v náručí.

Vytrvalá stresová modlitba

11. ledna 2017 v 23:01 | Conely |  Kulhající řádky rýmy
Celý měsíc a víc, nic kloudného neudělal
vzpomínky na to kdy ano, sahají ještě dál.
Snaží se rychle naučit do školy.
Ví, že je všechno v prdeli
Nad chemií smutně sedí
kde s tím začít - sám neví.
Nechápe ani zásadní souvislosti,
nemůže se do zítřka naučit dosti.
Zítra píše i z dalšího předmětu
nedá však dohromady ni větu.
Tak aby měla hlavu i patu.
Nasedl už ďáblovi na lopatu.
Topí se ve vlastním selhání,
odejít ze světa už mu nic nebrání.
Poslední věci, které ho bavily,
jakoby povinnosti zabily.
Pravda o tom kdo vinu nese,
neleží zakopána kdesi v lese.
Je to všem jasné jako facka,
nesvalí již vinu z toho fracka.
Kterým je on sám.
Neví kdy se jím stal.
Snad byl jím celý život,
i ve chvíli kdy zajímal ho Godot.
V dobu kdy četl Shejkyho sonety,
kdy všechnu svou lásku vepsal do věty.

Teď tu sedím sám.
Nic neumím, nic nevnímám.
Přátelé odešli, slova se rozutekla
Modlitba večerů se domem rozléhá- sakla.
Dokola zní mi toto slůvko v hlavě.
Už nezní mi úlevně ani hravě.
Úzkost je mé tělo.

"Snad zítra!" Řvu již zoufale, čímž je modlitba ukončena, jako každý den v roce, měsíci, týdnu i dnu samotném.

 


Lesní vize

30. října 2016 v 22:49 | Conely |  Téma týdne
Jen kopíruji staré záblesky. Jsem neoriginální sama sobě.


Chroust hluboko uvnitř

18. července 2016 v 23:53 | Conely |  Téma týdne

Ztrácím iluzi něčeho, co jsem nikdy neměla. Ale vždy v mém podvědomí kolovala představa blízkosti mě a zmatečné iluze. Ale ty jsou dál než si člověk se zavřenýma očima myslí.
Mám prázdninovou svobodu a sedím celý den obklopena třemi stěnami. Chvíli na intelektuální výši sledující rozhovor s Noamem Chomským, chvíli jako spodina světa smějící se hloupým vtipům na internetu. Najednou jsem na dně. Jsem vyčerpaná z předstírání, že něco dělám a vlastně nedělám vůbec nic, ani to nejmenší malé nicičko.
Všimli jste si? Psala jsem třemi stěnami nikoliv čtyřmi. Místo chybějící zdi totiž vyplňuje okno. Ne okno náležící opilcům, ani okno které by bylo zamřížované, ani pod ním nečeká hluboký příkop pln vody... Proč tedy nevyskočím ze svého vězení? Protože je to přátelské vězení. Je plné jídla, pití, pobavení a jistoty. Kdo by skákal z okna když se vevnitř utápí v blahobytu?
Zřejmě já. Neb se zřejmě brzy ze své pohodlnosti a rozpolcenosti zblázním.
Jako osrstěný člověk vyskakuji z okna. Za ním jsem už navždy medvědem, kterým jsem vždy byla. Malý méďa co se protlouká světem a vyhýbá se překážkám, které jsou vyšší než on sám. Se zvířecí grácií dávám najevo svůj strach - úprkem. Ať se schovám za co chci, stále budu zbabělec, který zalézá do koutů svých fantazií, aby vyhrabal tu poslední dobrou vzpomínku. Je jedno zda vymyšlenou, nebo zda pravdivou, je to už jen vzpomínka, která se stává smutnější a smutnější až v ní nakonec není ani kousek radosti. Až ve mně nezbyde ani ten poslední zbyteček fantazie, budu muset vyskočit a najít si nový reálný základ svých fantazií. Jako medvěd chycený do pasti budu skučet až špatně dopadnu, ale to nevadí. Hlavní je, že dopadnu, špatně či dobře, co na tom sejde..?

Sladké sny

19. června 2016 v 20:51 | Ukolébávátor řady 3000 |  Noční seance
Leží přivázána prostěradlem ke kostře postele. Pomáhá jí to, necítí se pak, tak vnitřně zmačkaná úzkostí. Je to jen fyzické a fyzická bolest je pohodě, navíc tohle není bolest, je to jen tlak. Snaží se obhájit před imaginárním návštěvníkem jejího pokoje. Uvědomí si, že tady nikdo není a ani nikdo nemá v plánu sem jít. Takže klid.

Kam dál